Zmírající deník

Čas sněženek

6. února 2016 v 16:30 | Hanyuu-hime
Není to zas tolik dní zpátky, co udeřily mrazy, co klesaly až pod dvacet stuňů a dneska najednou potkám sněženky. Je to sice zvláštní, ale nezmiňuju to ani tak kvůli tomu, že už vylezly na povrch - podle mě i na sněženky ještě celkem brzo - ale z toho důvodu, že jakmile už jsou tyhle kytičky venku, přichází jisté období i na blogu a internetu obecně... Čas sněženek... to je to období, kdy všichni samozvaní umělci zveřejňují kvanta fotek těchto roztomilých květinek. Visí na facebooku, asku, blogu, prostě na každém kroku a všechny jsou, až na pár obměn, vlastně stejné.

Dá se to brát více způsoby. Říct si, že jsou lidi strašně nekreativní a každým rokem opakují jedno a to samé. Nejprve fotí sněženky, potom kočičky, pučící stromy, sedmikrásky, koťátka, až se to všechno přehoupne a internet je plný barevného listí. Je to neměnný vzorec a přiznejme si - děláme to víceméně všichni. Každý z nás někdy neodolá a nějakou tu krásu, která se nám sice nabízí každý rok, ale nějakým způsobem nás nyní zaujala natolik, že ji musíme zaznamenat, vyfotí a postne na blog.
Ta druhá stránka věci je o tom, jak vlastně dovedeme rok co rok obdivovat dokola to samé, aniž by nás to přešlo. A popravdě, i když jsou fotky sněženek a koťátek celkem nudné a fakt mě u většiny lidí na ně nebaví koukat, je fajn vidět, že pořád jsou lidi, kteří dokáží mít z takových věcí radost. Jen je to podle mě celkem milá vsuvka do deníčkového článku. Stavět na tom cosi jako "umění" je trochu z cesty.

I já si ve čtvrtek udělala radost jednou kytičkou. Koupila jsem si pryšec. Už tak dlouho jsem kolem nich chodila a chtěla si tam jednu z nich pořídit, ale vždycky jsem nakonec našla důvod, proč ji nevzít. Jenže ve čtvrtek jsem seděla v práci a najednou mě trklo, že si tam pro jednu prostě dojdu. A tak jsem šla.

Odhaluji neznámé významy slov

1. února 2016 v 20:11 | Hanyuu-hime
A teď vážně. Kdo jste měl alespoň nějaké povědomí o tom, co je to šprnda? Vy jste opravdu věděli, že se tak říká podprdě? Sakra, z jaké planety to slovo pochází? Kde se vůbec vzalo? Kdo vymyslel, že by podprsence mohl říkat šprnda?
Není to tak dlouho, co jsem toto divné slovo předhodila v sobotu večer odjeté Ailin, za jejíž návštěvu jsem strašně moc ráda, protože vidět ji po tak dlouhé době bylo hrozně fajn a já doufám, že její pocity z našeho dnešního setkání jsou obdobné, ale zpátky k jádru pudla - na šprndu se taky tvářila jaksi nechápavě. To už dává větší smysl ta podkozenka, co prý používá... nu, teď mi vypadlo, kdo přesně to je, každopádně je to tvor mužského pohlaví. Což taky vlastně moc nehraje roli. Prostě ať už podprda nebo podkozenka, pořád to nějak dává smysl. Ale co za smysl má šprnda?

Pokud si ťukáte na čelo a říkáte si, kde jsem to sakra vzala (v případě, že patříte mezi ty, kteří toto slovo slyší také prvně), teď přijde ta část, kdy se zhrozíte nad tím, co za jednoduchou formu života to jsem...
Četla jsem knihu.
Ehm... tedy... knihu... Spíš jakési ryzí puberťákování, které mi ale velice dobře posloužilo jako odreagování se při cestách domů vlakem. A jestli teď hrozíte, že za to skončím v pekle, budiž... Stejně by mě tam asi dostalo něco jiného.

Malinová Jemča

23. ledna 2016 v 9:37 | Hanyuu-hime
Stalo se toho dost. Rozhodně by za zmínku stála hromada jiných věcí, jenže mě zaujala právě situace s malinovou Jemčou. A to natolik, že jsem podle ní musela pojmenovat článek. Nejen proto, že by mi jinak trvalo strašně dlouho tenhle můj výplod nějak nazvat, ale taky proto, jak moc mě udivila lidská hloupost, i když by mě překvapovat asi už vůbec neměla.

Ve čtvrtek jsem totiž byla svědkem toho, jak moc se lidé nechávají ovlivnit cenou. Že někteří nakupují tak, aby to vyšlo co nejlevněji, o tom moc dobře vím a upřímně to nechápu. Ničí si tím zdraví ale jen sobě, tak ať si jsou hloupí dál. Pak tu jsou tací, co spíš než na cenu, koukají na složení, a tak je nijak netrápí, když za něco, co by si rádi dali, utratí o něco víc, než za výrobek vedle, který slibuje to samé, ale po přečtení všichni máme možnost vidět, že to tak není. Zároveň ale nevěří, že vše předražené je nutně lepší, než to levnější, a tak se o tom, co daná věc obsahuje, sami přesvědčí.
Že je tu skupina ještě třetí, to jsem taky věděla, ale pořád jsem se setkání s ní nějak úspěšně vyhýbala, a tak jsem si myslela, že už je dávno vymřelá. Asi jako dinosauři.
Ale hle, stejně jako dinosauři nevymřeli zcela, jelikož tu pořád máme značné množství ptactva, leč už se nejedná o obří potvory a společně mají už jen málo společného, i známka existence té třetí, pravděpodobně nejhloupější ze zmíněných skupin, tu stále je.

Jak se to stalo?

9. ledna 2016 v 20:29 | Hanyuu-hime
Mé před-předloňské já by docela čumělo, kdyby mělo jen na moment možnost nahlédnout do statistik zveřejněných článků na mém blogu za rok 2015. Bylo jich málo. Zatraceně málo! Ani polovinu toho, co se zde objevilo v loňském roce, by nepokryly... O roce 2013 nemluvě. Ten sice nebyl zdaleka nejsilnější, ale s ohledem na tři roky před ním a následující dva po něm rozhodně vyčnívá.

I z toho důvodu, že se tak trochu bojím, jak to tu povedu letos - poněvadž jsem ještě nebyla schopná se za letošek vůbec ozvat - je deníčková rubrika pro rok 2016 pojmenovaná jednoduše a výstižně. Upřímně doufám, že počáteční umírání je jen možnost pro začátek nového života, a tedy, že není všem pravidelným článkům konec, ale holt už nemívám tak často pocit, že bych měla něco psát, nebo snad, že je co.
Ani teď si vůbec nemyslím, že by ten článek snad skutečně o něčem byl. Jen se cítím provinile a už prostě musím něco zveřejnit. Mám sice rozepsaných hned několik článků, které světlo blogového světa jistě spatří. Jen se mi do nich teď tak úplně nechce a prostě bych ráda přišla s něčím strašně obyčejným a všedním... Víte, prostě aby bylo jasno, že stále žiju.
 
 

Reklama